Velký děda a malý vnuk

Dneska přišel na návštěvu velký děda a ačkoliv původně přišel jenom na skok, tak jsme se trošku rozseděli a popíjeli vínko. Ondra se choval nedůvěřivě - přece jenom takový velký děda s hlubokým hlasem si respekt zaslouží.
Dokonce se ani zpočátku nedral do otevřených dveří, když děda něco domlouval s Jáňou. Ale zvědavos ho nakonec přemohla a vecpal se do dveří k dědovi, který ho potom při zavírání musel poodnést. Malej neřval a tak si s ním děda sednul a povídali jsme si. Najednou vidím, že Ondra pomalu zaklapává a usíná. Usnul tak natvrdo, že se nechal přenést do postele, zout boty a prostě chrněl.
Byl to moc milý okamžik.

Hřebíky

Vím, že spousta rodičů (téměř každý) o svých dětech tvrdí, že jsou neuvěřitelně šikovní. Já nebudu vyjímkou.

Kryštůfek je ale opravdu neuvěřitelně šikovný. Zatímco jsem natírala zahradní nábytek, tak si běhal kolem a otravoval. Po nějaké chvíli mi došla trpělivost a vybavila jsem ho hřebíčky, kladivem a kusem trámku.

A on prostě zatloukal. Anni jednou se neťuknul, ani jednou nebrečel a zohnul asi jenom dva hřebíky z celkového počtu třiceti.

Kdo z dospělých se může pochlubit takovým průměrem?

Samozřejmě, že jsem nezanedbala bezpečnost. Na hlavě měl rytířskou helmu s chocholem, kterou mu vyrobil tatínek.

Rytíř

Lidi se mě občas ptají, jestli se nebojíme bydlet na samotě u lesa. Jak bychom se mohli bát, když tu máme rytíře, který má ve vlastnictví tři meče, štít, helmu, koně a plyšového psa...

Radost

Přemýšlela jsem, co bych k téhle fotce měla napsat, ale vlastně mě nic nenapadá. Prostě takhle se Ondra raduje v blízkosti dveří, když to vypadá, že by snad mohl jít ven.

Kočárek

Vyrostlo nám velké dítě. Jeho míry jsou lehce nadstndartní a tím pádem musíme dělat různá opatření, která jsou mnohdy finančně lehce nákladná.
Bohužel pojišťovna na toto fyzické znevýhodnění nepřispívá, takže se musíme snažit sami. To, že Ondra vyrostl velice rychle z autosedačky jsme vyřešili zapůjčením modelu od Pepíků, ale jak vyřešit kočárek, ve kterém vypadal jak Švarcnegr ve Fiátku?
Naštěstí se ozvali sponzoři z řad prarodičů a praprarodičů a na kočárek nám přispěli.
Takže jsme si koupili opravdu rols royce mezi kočárky - Quinny speedi, který pojme nejenom jedno, ale dokonce dvě děti (Kryštůfkovi se to tak líbí, že se bojím, že mu budou atrofovat nožičky).
Dnes proběhla první testovací jízda a byli spokojeni všichni včetně tatínka, který je ohromen jízdními vlastnostmi.
Takže - děkujeme!!!

Na lodi

Dnesk Peťa pro Kryštůfka vymyslel velké překvapení. Vyzvedli jsme ho ze školky a v kufru byl nafukovací člun, kompresor a pádlo a jeli jsme na takové bažinaté místo, kde vždycky na jaře je spousta vody a dá se tam zajímavě proplouvat.
Bohužel jsme tu nejvyšší vodu nestihli, i tak si to ale kluci užili a my s Ondrou jsme je pozorovali ze břehu.

Travní mor

Dneska jsem usoudila, že začalo jaro a vyvedla jsem potomka poprvé ven. Položila jsem ho venku na spacák a těšila se, že si v klidu pověsím prádlo, zatímco on si bude hezky lozit po dece a třebas i po travičce.
Ale chyba lávky. Po dece sice lozil, ale jenom směrem ke mě, a když narazil na trávu, tak se rozeřval a odmítal se toho svinstva znovu dotknout. Takže tam seděl chudák jako na ostrově a nemohl se z něho dostat. Tak nevím, kde tu nechuť k přírodním materiálům pobral.
No co, snad ho to přejde. Tak jsem si lehla k němu na ostrov a zkoušela portrétovat zuby a myslím, že se mi to docela povedlo.

Ochranné pomůcky

Jelikož Ondra se pohybuje velmi rychle a zdatně, ukázalo se jako nutnost, vyrobit zpomalovadla a omezovadla. Smaozřejmě, že ho nechceme omezit moc, nicméně krbová kamna opravdu nejsou vhodným cílem a moje výchovné pokusy, kdy se snažím různými povely přilákat jeho pozornost a dát najevo, že to by teda neměl, se míjejí účinkem.
Kamna samosebou nejsou jedinou hračkou, kterou by Ondrášek moc potřeboval prozkoumat. Myčka, trouba přerávač na dvd, veškeré skříňky v kuchyni (není vybíravý, hraje si s čímkoliv z kterékoliv skříňky).
Ohrádka se ukázala jako nutností, už jenom proto, že Kryštůfek se moc rád houpe na houpačce a Ondra mu moc rád leze do trajektorie kyvu. Jelikož se dlouhodobě zabývám tím, že Kryštůfkovi vyhrožuju, že nesmí bráškovi ublížit, tak se zasekne v kyvu a huláká, abych šla Onbráška odstranit. Já ho "odstraním", Kryštůfek se znova rozhoupe, Ondra se připlazí podívat zblízka a situace se opakuje znova a znova. Takže logicky - následuje ohrádka.
Úžasným omezovačem je chodítko, ve kterém se sice už pohybuje s neuvěřitelnou nonšalancí, ale terénní nerovnosti nezvládne, což ho diskvalifikuje třeba zrovna teď, aby mi šahal na klávesnici.
To jsou jenom ta základní opatření, ale určitě jich bude přibývat v zájmu zdraví Ondrova i našeho.

Jonášek

Dneska přibyl do místní zorničkové party další člen, čímž se skupina rozrostla na pět.
To už bude docela schopná ničivá síla.
Každopádně Jonášek se narodil po třetí hodině ráno v Ostravě císařem a Mára místním doktorům od té doby sráží sebevědomí, protože tvrdí, že miminu bude líp u jeho tatínka, než ve vyhřívaném lůžku a odmítá jim ho vydat. Ale ty vyhřívaný lůžka jsou supermoderní a stály hromadu peněz. Kam by to došlo, kdyby se tahle nákaza rozmohla a ti nehygieničtí labilní rodiče si chtěli svoje děti dlachnit sami. Sodoma Gomora.

Bráchové

Nikdy jsem si nemyslela, že budu tak dojatá při každém projevu bratrské lásky, kterou občas předvádějí naši chlapečci.
Tedy ne, že by se měli rádi pořád. To snad ani nejde, ale když Kryštůfek přijde ze školky, tak Ondra je ochoten přestat i jíst!!!!!! a velkého bratra sleduje se širokým úsměvem. A naopak jakékoliv potencionální nebezpečí, které by mohlo hrozit Ondráškovi, Kryštůfka rozhodí natolik, že nedá pokoj, dokud se o to někdo nepostará.
Před pár dny se stalo, že jsem Ondru za něco hubovala a Kryštof se na mě obořil:"Ty se nesmíš na Onbráška zlobit. On je můj!!!" Možná to tak nezní, ale v tu chvíli to vypadalo, že si ho potrestá sám, že já do toho nemám co mluvit.

Na druhou stranu je tu s námi všudypřítomný strach, co Ondra Kryštůfkovi rozbije nebo poslintá. Už týden si nikdo nemůže sednout na gauč, protože tam leží jeřáb, který je strategicky před malým ničitelem schovaný. Stejně tak mé svíčky a dekorativní předměty na skříňce v obýváku jsou odsunuty na stranu, aby uvolnili místo robotovi a triceratopsovi, kteří by mohli pobytem na zemi taktéž vyhynout.
Ne, že by to bylo neopodstatněné. Včera jsem zasáhla na poslední chvíli, když Ondra nějakým zázrakem otevřel Kryštůfkovu obchodnickou pokladnu a hodlal se živit penězi. Naštěstí k pozření nedošlo, jenom si podráždil mandle a poblinkal dvacetikorunu.

Oprava

Vzhledem ke stížnostem jsem nucena doplnit minulý článek následujícím upozorněním:

Veškeré osoby, místa a časy, které jsem zmínila v posledním příspěvku jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s osobami, místy a časy je čistě náhodná. Krom toho není pravda, že by nás Pepík vystrnadil na procházku, šli jsme sami - dokonce to byl můj nápad.

A nakonec bych ráda zdůraznila, že Pepíci jsou naši nejbližší kamarádi a jejich drobné zvláštnůstky jsou roztomiloučké a máme je i s nimi moc rádi (měli jsme je rádi i před tou masáží lávovými kameny, ale teď je přímo zbožňujeme).

Můj žaludek to bohužel nechápe

Konečně se nám podařil husarský kousek a obě naše děti i obě Pepíkovic děti byla zdravá. Když to takhle napíšu, tak to zní fádně, ale na tuhle situaci jsme čekali už půl roku.
No, takže jsme se vypravili do Tršic. Kryštůfek nemohl dospat, jak se těšil za Markétkou a i my jsme se s Peťou těšili, že se děti zabaví a my si budeme moct pokecat s někým dalším dospělým.
První komplikace nastala, když jsme zjistili, že Peťa musí být celou sobotu na školení a Dáša jede na dopoledne taky pryč.
Inu dobrá, snad s Pepíkem tu hromadu dětí zvládneme!!!!
Druhá komplikace nastala, když Dáša chvíli potom, co odjela, volala, že je v příkopu a ať ji Pepík přijede vytáhnout. Představa, že budu mít na krku čtyři děti, my vyrazila dech. Naštěstí si Pepík s sebbou na záchrannou akci odvezl Eliáška, takže drama se nekonalo. Tři děti jsem v pohodě zvládla.
Pepík se po zásahu hasičů vrátil a společně jsme ty děti i nakrmili.
Odpoledne se vrátila Dáša a adrenalin poklesl. Oddych byl ale předčasný, protože Pepík rozhodl, že vhodnější čas na sekání do zdi asi už nebude a hned se do toho pustil. Nebudu lhát, nebyl to až tak dobrý nápad, protože ten hluk a prach...
Tak jsme s Dášou vyvlekli děti ven. Nejde ani spočítat, kolikrát se před odchodem muselo říct:"Tak se oblíkej, ať už jdeme!"
Zkusili jsme něco jako sáňkování, ale věkové rozvrstvení dětí dělalo trošilinku potíže. Každý měl jiné potřeby a preference.
No nebudu to prodlužovat, udělali jsme malý okruh kolem hřiště, kde mě vlastní syn vyměnil za teu Dášu, protože prý málo houpu houpačkou.
Večer přijel Peťa a Pepík mi slíbil masáž lávovými kameny, až děti usnou. V tu chvíli jsem polevila v ostražitosti a to jsem neměla dělat.
Ležela jsem na masážním stole, teplé kameny, masáž, hmmm....když v tom se ozval řev ne jednoho, ale obou našich dětí. Peťa tam odešel, ale řev neustával.Dáša mu šla pomoct a zjistilo se, že Kryštůfek se totálně poblinkal a musel být kompletně převlečen a to se stalo během noci ještě čtyřikrát a třikrát průjem. Přiznám se, že ke konci už jsem ho nepřevlíkala, ale jenom utřela, otočila peřinu a bylo.
Takže jsme se hned ráno sbalili a vystřelili pryč.
Naštěstí to tím skončilo, takže když jsme přijeli domů, už jsme nic neznečistili a jenom drželi dietu. Vrcholem byl Kryštůfek, který tak nešťastně potřásl hlavou a prohlásil:
"Můj žaludek to bohužel nechápe!"
P.S. Ondrášek tam chytil chřipku jak hrom (jenom my, Pepíci a jejich kotel vědí proč).

3D

Tak konečně přišel ten den, kdy se Ondra dostal do další dimenze. Doteď jenom ležel a sledoval, jak my sedíme a chodíme.

Ale dneska si poprvé klekl a odlepil bříško od země.

To je veliký skok, po kterým budou v rychlém sledu pokračovat další dovednosti, díky kterým si budeme přát, aby zase jenom ležel.

P.S.Fotka je rozmazaná, protože objekt je "v kyvu".

Židlička

Jelikož Ondra v našem krmícím lehátku stejně už nějakou dobu stál na hlavě nebo se nebezpečně vyklátil přes okraj, rozhodli jsme se, že mu zprovozníme jídelní židličku. Prababička ji koupila už dopředu Ondrovi k narozeninám a díky za ni.

Dneska jsme ji s Kryštůfkem sestavili a Ondru do ní k obědu usadili. Tolik štěstí v dětské tváři jsem snad ještě neviděla. Najednou vyrostl asi o metr a byl s náma v jedné výšce u stolu, mohl chňapat po věcech a hlavně viděl ven. Tam jsou ptáci, kteří lítají, psi běhají, sníh padá, občas někdo kolem oken projde - co víc si může takové mimino přát. A to nejlepší nakonec. Sedí naproti velkého bratra a tudíš na sebe můžou dělat blbiny.

Babi a děda

Přijeli, pobyli, pospali, pojedli, pohráli si s dětmi, nosili našeho cvalíka (což je na hranici lidských možností) a vůbec nám tu s nimi bylo prima.

Kryštůfek se vždycky nemůže dočkat a v ten velký den, kdy mají přijet, se už od rána ujiš´tuje, že opravdu přijedou, že už jsou na cestě.

"Už jsou u Omolouce? Už jedou? Já budu dávat pozor u dveží,jo? Já se schovám pod stůl a udělál baf a dedeček se lekne, jo?"

A toto poslouchám až do té doby, než opravdu přijedou.

Ondrášek se culí jako měsíček na hnoji a okamžitě zjistí, že tito lidé ho nenechají odloženého na zemi mezi hračkami, ale že jejich slabé povahy mu umožňují takřka nepřetržité nošení.
Kryštůfek má zase spoustu práce a musí dědečkovi a babičce ukázat všechny hračky a knížky a dévédéčka (za tenhle víkend viděli Dobu ledovou 3 asi třicetktát).

Vznikají nové rituály a postupy.
- ráno Kukinek musí dát kakao do hrnků a pomůže dědovi míchat
- denně spořádá dvě kila mandarinek (které mu naštěstí babička kupuje)
- po pěkně snězeném jídle následuje kinderčokoládka
- u babičky se neříká JO, ale ANO
- po obědě si jde s dědečkem odpočinout
- odpoledne se svačí Kostík

Momentálně si na další nemůžu vzpomenout, ale určitě to není všechno.

Každopádně to bylo prima. Děkujeme!

Sluníčko

Tak konečně vylezlo. Po několika dlouhých týdnech jsme už pomalu přestávali věřit, že tam někde je. Peťovy dalekohledy už pomalu zapadaly prachem a množily se depresivní pohledy na nebe následované povzdechem.
Včera situace vygradovala sněhovou bouří do které by psa nevyhnal (jenom Jáňa s Márou se rozhodli, že se spolu se svými dětmi projedou na běžkách - přežili)

Ale to už je pryč. Dneska svítilo krásně sluníčko. Tak jsme vyjeli na výlet. Peťa velmi inteligentně vymyslel cíl - hrad Sovinec. Hrad Kryštůfka zaujal a pátral po rytířích. Vybruslili jsme z toho tak, že rytíři v zimě spinkají.
Vytáhli jsme kočárek, boby, občerstvení a vyjeli jsme na krátkou, ale výživnou procházku.
Děti se unavily tak, že celou cestu domů spaly.
Bylo by logické, abych ukázala nějakou fotku, protože tam bylo opravdu nepopsaelně krásně. Ale žádná fotka nebude, protože jsme foťák nechali doma. Howgh!!!

Emilek

Umřel nám kocourek. I když si posledních pár let okupoval byt Peťovy mamky, tak stejně jsme s ním zažili spoustu věcí a vyždycky na něj budeme vzpomínat.

Jeho narození na začátku léta 1999 bych popsala spíš jako OBJEVENÍ,protože jeho údajná matka Justýna nejevila známky těhotenství a najednou se vedle ní objevilo anatomicky komické kotě a jedna jediná kapka krve. Dost nás to udivilo, ale potěšeně jsme si ten úkaz nechali a udělali mu pelíšek. Ale vzápětí zmizel!!!
Hledali jsme ho, Justýna byla klidná, tak jsme si říkali, že tak jak se objevilo, tak zmizelo. No nic. Ale po dvou týdnech ejhle - kotě bylo ve špajzu v malinké krabici.
Po ohledání jsme rozhodli, že to je kočička a dali jsme jí jméno Mánička.
Mánička rostla jako z vody a brzy začala vyčnívat mezi ostatními kočkami svou výraznou chlupatostí. Jak začala dospívat, začali jsme se bát o její poctivost - rozuměj možné následky - a přemýšleli jsme o kastrování. Naštěstí jenom přemýšleli, protože když jsem jednou Máničku chovala, tak jsem ucítila něco, co by kočička rozhodně mít neměla. Ano, naše kočička Mánička byla ve skutečnosti kocourek Emilek. Takže kastrace proběhla, ale jinak, než jsme původně mysleli.
Emilek se brzy stal naším vůdcem. Byl vždy přísný, ale spravedlivý. Nikdy nedělal nic, co by se mu nechtělo, jeho výrazné osobnostní rysy nejlépe vystihuje rčení:"Pes na povel zareaguje, kočka ho vezme na vědomí."
Naše povely sice na vědomí bral, ale málokdy na ně zareagoval.

Bylo to sice někdy náročné, ale nelituju ani minuty, co jsme s ním mohli strávit..

Oblíbená teta

Každý má někde oblíbenou tetu. Takovou, která nosí bombóny, půjčuje detektivky, takovou, ke které může jezdit na chalupu a prožít tam první dětské lásky.
Já takovou tetu mám. A i když se nevídáme moc často, tak na ni hodně myslím.

Milá teto, dneska máš hodně hodně kulaté narozeniny.

Chtěla bych ti popřát něco speciálního, ale kromě obligátního štěstí a zdraví mě nic moc nenapadá. Tak to zkusím jinak. K narozeninám tradičně patří pusa, kytka a dárek. Myslím, že to je chytřejší než jak to zní. Obecně bych řekla, že pusa znamená, že tě má někdo rád, kytka - je štěstí a dárek - ztělesnění všeho, co by sis přála.

Proto ti třesu pravicí a přeji ti hodně pus, kytek a dárků.
My s Peťou ti moc a moc gratulujeme a posíláme ti pusu, kytku a dárek prostřednictvím našich ratolestí. Snad ti udělají radost.

Beruška a semafor

Dneska si kluci rozbalili poslední dárečky, které k nám putovali dlouho předlouho až z Frenštátu, kde jsme měli být na Silvestra, což se kvůli našim chorůbkám nepovedlo. Každopádně tam v malém domečku na kraji města pod vánočním stromečkem zůstaly dva dárky. Jeden pro Ondráška a jeden pro Kryštůfka.
Cestou necestou se včera dostaly až k nám a dneska došlo k předání. Ondra byl bez sebe už z té mašličky, ale neradoval se z ní dlouho, protože mu Kryštof "pomohl" s rozbalováním a mašličku rozcupoval.
Vevnitř jsme našli krásné hračky, za které touto ccestou Ježíškovi moc děkujeme.
Ondra má úžasnou rozcapenou berušku, které se dají jíst nohy a Kryštůfek sadu dopravních značek s FUNKČNÍM semaforem. Takže jsme si potom sedli do pokojíčku , Ondra jedl berušku, já jsem přecházela s dinosaurem přes silnici a Kryštůfek čekal s autíčkem, až bude mít zelenou (zelená je jít, červená je stát, to si musím zapamatovat).





TAKŽE JEŽÍŠKU DĚKUJEME !!!!

Kalamita?

Hlavním tématem dneěních dnů podle sdělovacích prostředků je kalamita coby nepřítel. Zlá kalamita odřezává vesnice a města, lidem se komplikuje ne-li znemožňuje cesta autem a pořád ten sníh padá a padá.
My žijeme trochu jinak. Odřízlí jsme víceméně celoročně, komplikovaná cesta je pro nás výzvou (a když to fakt nejde, tak sedíme doma na zadku) a z padajícího sněhu máme radost.
Na naší samotě zažíváme tu opravdovou zimu, kdy sníh je opravdu bílý a kde si děti můžou postavit stabilního sněhuláka, iglů nebo soukromou bobovou dráhu.
Včera jel Peťa do města ,telefonoval mi a rozechvělým hlasem povídal o tom, jak jsou ty cesty krásně divoký, a že si bude moct zakrosit v závějích.
Kdysi mě tyhle řeči děsili, ale vím, že Peta je opatrný a často nezapadává. Na to máme jiného nejmenovaného experta (ahoj Pepíčku!).

Prostě paráda!!!

Roztrhat, počurat a spálit

Když je teď Kryštůfek doma ze školky, tak je na našich bedrech jedna velmi nepříjemná povinnost - dávat mu jíst. Možná to takhle nevyzní, ale já každé ráno s děsem sleduju, jak se ty protivný ručičky na hodinách blíží ke dvanáctce a já budu muset zase zavolat: "Oběd!!" a Kryštof se zeptá, co bude a když mu odpovím (cokoliv kromě párků a hranolek), tak prohodí: "Aha, to mě ale nebude chutnat."

A já už vím, co přijde - někdy to má lepší, jindy horší formu, ale vždycky to zahrnuje nekonečné opakování aby jedl, aby nemluvil a jedl, že to už opravdu není horký, tak už sakra jez, nemůžeš si to přisolit, podívej tatínek nad tebou vyhraje, zkus ho ještě porazit, dokud to nesníš, tak nebude televize, odpoledne nebudou žádný kokinka, tak už kruci jez........................................................

Dneska to mělo trošku horší formu, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, jak k tomu došlo. Prostě situace gradovala a gradovala a pak to Peťa neunesl a Kryštofa pořádně zvrzal. Pokud je k vzteku pohled, jak se dítě vrtá v hrachové polévce, tak k infarktu vedoucí je pohled na usoplené vztekle brečící dítě vrtající se v hrachové polévce.

Nicméně z tatínka měl bobky, tak to statečně pojídal, ale aby nám to vítězství jentak nedaroval, tak se nás rozhodl trochu usměrnit. Jeho:"Ty se na mě nemůžeš koukat" je k pousmání, ale při konfliktu to pouze přilívá oleje do ohně. Takže poté, co jsem mu řekla n ěco povzbudivého a on mě usměrnil: "Ty na mě nemůžeš mluvit!" mu Peťa prostě vlepil facana, že takhle se s maminkou nemluví. V tu chvíli už Kryštof do sebe sunul kuře s rýží a to je ještě žalostnější pohled než ta hrachová kaše.

Potom už jsme se snažili "normálně" obědvat, což bylo docela těžký, protože se k big brotherovi přidal i Ondra a prostě NEBYL SPOKOJEN S POBYTEM.

Jenže najednou ejhle co to nevidím - Kukinek spapal celý oběd a ještě dřív než Peťa (asi při tom vzlykání vždycky spolkl větší porci?). A aby toho nebylo málo, k večeři dojedl zbytek oběda, plus tři placičky s lučinou. Takže hurá, už víme, jak na to.

Musíme ho rozbrečet a proplesknout a pak dostane hlad. Aneb, jak říkal Peťův učitel: "Roztrhat, počurat a spálit!"

O vaření a vůbec

Dneska jsem se rozhodla, že Kukinka vezmu jako parťáka na vaření. Sice je to pomalejší, ale je při tom spousta legrace. Dělali jsme francouzský brambory. Obětavě mi pomáhal, koupal brambory ve vodě, proplachoval a kupodivu ani nevytopil kuchyň. Legrace začala, když jsem vytáhla z ledničky točeňák a Kryštůfek se zeptal, co to je. Snažila jsem se mu podsunout, že je to páreček, ale synek rozhodl, že to je pindík (ale velikej, maminko). Tak jsme pindíka nakrájeli, osmažili, přidali do brambor... Nic z toho ho nepřekvapilo. Překvapený byl Peťa, když se dozvěděl, že na oběd budou brambory s pindíkem.





Když se Ondrášek prospal, šli jsme ho společně vzbudit a Kryštůfek zatoužil po své staré postýlce. Tak se tam nahečmal a i přes mírné protesty mladšího bratra tam setrval. Dokonce se tak vtělil do role mimina, že si aplikoval dudlík, i když už skoro dva měsíce je oddudlíkovaný.

Lyžování

Konečně nám počasí i zdravotní stav dovolili, že jsme mohli vyrazit oťukat nové lyžičky. Měla jsem z toho obyvy, protože Kukinek nerad prohrává, a když zjistí, že mu něco nejde, tak se radši zhroutí a nechá toho. No, málem to tak dopadlo, ale nějak jsme ho zvládli rozebrat.
Myslím, že jsme udělali velkej pokrok, když jsme dosáhli toho, že dokáže korzovat po parkovišti sám s lyžema na nohách a odstrkuje se hůlkama( to jsem přehnala - spíš se ohání hůlkama).
Nicméně po poledním spaní jsme měli docela problém ho probudit.

Porovnávání

Nemůžu se ubránit tomu, abych neporovnávala oba naše chlapečky. K tomu mi nahrává i to, že jsou narození jenom dva dny od sebe, takže si pamatuju, co už uměl Kryštůfek o vánocích a čekám, jestli to už i Ondra bude umět.

Na první pohled je vidět, že určité rozdíly tu jsou. Kryštof vážil v půl roce 6,70kg, kdežto Ondra nám narostl do úctyhodné váhy 8,50kg.

Pohybově jsou na tom celkem stejně. Kryštůfek byl pomalejší vzhledem ke své nemoci (opistotonus)a teprve postupně sse to dorovnalo tím, jak jsme s ním cvičili vojtovku. Ondrášek je naproti tomu jenom velkej lenoch, takže to vyjde nastejno.

Toto je ... a nebo ne, schválně, jestli jsou k rozpoznání.....

2010

To snad není možný, že už je rok 2010. Jasně si pamatuju, jak jsem si kdysi říkala, že až bude rok 2000, že mi bude 23 let. Připadalo mi to hrozně daleko, že pak budu už stará. A teď je mi ještě o deset víc a stará se necítím.

Včerejšek jsme strávili v klidu s Peťou a Ondráškem. Vyjeli jsme si nakoupit, abychom měli pochutiny na večer a pak jsme sledovali televizi a až šel Ondra spinkat, tak potom jsme zašli vedle k Jáně, kde byla docela velká sešlost a tam jsme strávili příjemný silvestrovský večer.

Teď jedu tak nějak v odpočinkovém modu, i když mě Peťa nechal ráno vyspat (ale když jsem se mu zmínila,že jak na Nový rok, tak po celý rok - neprojevil pražádné nadšení).
Byli jsme na procházce, ale jednak nebylo pěkné počasí a druhak jsem si zapomněla foťák doma, takže jsem nic nevyfotila.


Co si přát v novém roce? Hlavně zdraví a porozumění. Myslím, že to ostatní už nějak přijde samo.

A ještě jedna věc. Dnešním dnem jsem zahájila - no jak to říct - změněný jídelníček k dosažení nižší hmotnosti. Tak a je to venku. Tak dlouho jsem se k tomu odhodlávala a teď mě to dostihlo.