Oprava

Vzhledem ke stížnostem jsem nucena doplnit minulý článek následujícím upozorněním:

Veškeré osoby, místa a časy, které jsem zmínila v posledním příspěvku jsou smyšlené a jakákoliv podobnost s osobami, místy a časy je čistě náhodná. Krom toho není pravda, že by nás Pepík vystrnadil na procházku, šli jsme sami - dokonce to byl můj nápad.

A nakonec bych ráda zdůraznila, že Pepíci jsou naši nejbližší kamarádi a jejich drobné zvláštnůstky jsou roztomiloučké a máme je i s nimi moc rádi (měli jsme je rádi i před tou masáží lávovými kameny, ale teď je přímo zbožňujeme).

Můj žaludek to bohužel nechápe

Konečně se nám podařil husarský kousek a obě naše děti i obě Pepíkovic děti byla zdravá. Když to takhle napíšu, tak to zní fádně, ale na tuhle situaci jsme čekali už půl roku.
No, takže jsme se vypravili do Tršic. Kryštůfek nemohl dospat, jak se těšil za Markétkou a i my jsme se s Peťou těšili, že se děti zabaví a my si budeme moct pokecat s někým dalším dospělým.
První komplikace nastala, když jsme zjistili, že Peťa musí být celou sobotu na školení a Dáša jede na dopoledne taky pryč.
Inu dobrá, snad s Pepíkem tu hromadu dětí zvládneme!!!!
Druhá komplikace nastala, když Dáša chvíli potom, co odjela, volala, že je v příkopu a ať ji Pepík přijede vytáhnout. Představa, že budu mít na krku čtyři děti, my vyrazila dech. Naštěstí si Pepík s sebbou na záchrannou akci odvezl Eliáška, takže drama se nekonalo. Tři děti jsem v pohodě zvládla.
Pepík se po zásahu hasičů vrátil a společně jsme ty děti i nakrmili.
Odpoledne se vrátila Dáša a adrenalin poklesl. Oddych byl ale předčasný, protože Pepík rozhodl, že vhodnější čas na sekání do zdi asi už nebude a hned se do toho pustil. Nebudu lhát, nebyl to až tak dobrý nápad, protože ten hluk a prach...
Tak jsme s Dášou vyvlekli děti ven. Nejde ani spočítat, kolikrát se před odchodem muselo říct:"Tak se oblíkej, ať už jdeme!"
Zkusili jsme něco jako sáňkování, ale věkové rozvrstvení dětí dělalo trošilinku potíže. Každý měl jiné potřeby a preference.
No nebudu to prodlužovat, udělali jsme malý okruh kolem hřiště, kde mě vlastní syn vyměnil za teu Dášu, protože prý málo houpu houpačkou.
Večer přijel Peťa a Pepík mi slíbil masáž lávovými kameny, až děti usnou. V tu chvíli jsem polevila v ostražitosti a to jsem neměla dělat.
Ležela jsem na masážním stole, teplé kameny, masáž, hmmm....když v tom se ozval řev ne jednoho, ale obou našich dětí. Peťa tam odešel, ale řev neustával.Dáša mu šla pomoct a zjistilo se, že Kryštůfek se totálně poblinkal a musel být kompletně převlečen a to se stalo během noci ještě čtyřikrát a třikrát průjem. Přiznám se, že ke konci už jsem ho nepřevlíkala, ale jenom utřela, otočila peřinu a bylo.
Takže jsme se hned ráno sbalili a vystřelili pryč.
Naštěstí to tím skončilo, takže když jsme přijeli domů, už jsme nic neznečistili a jenom drželi dietu. Vrcholem byl Kryštůfek, který tak nešťastně potřásl hlavou a prohlásil:
"Můj žaludek to bohužel nechápe!"
P.S. Ondrášek tam chytil chřipku jak hrom (jenom my, Pepíci a jejich kotel vědí proč).

3D

Tak konečně přišel ten den, kdy se Ondra dostal do další dimenze. Doteď jenom ležel a sledoval, jak my sedíme a chodíme.

Ale dneska si poprvé klekl a odlepil bříško od země.

To je veliký skok, po kterým budou v rychlém sledu pokračovat další dovednosti, díky kterým si budeme přát, aby zase jenom ležel.

P.S.Fotka je rozmazaná, protože objekt je "v kyvu".

Židlička

Jelikož Ondra v našem krmícím lehátku stejně už nějakou dobu stál na hlavě nebo se nebezpečně vyklátil přes okraj, rozhodli jsme se, že mu zprovozníme jídelní židličku. Prababička ji koupila už dopředu Ondrovi k narozeninám a díky za ni.

Dneska jsme ji s Kryštůfkem sestavili a Ondru do ní k obědu usadili. Tolik štěstí v dětské tváři jsem snad ještě neviděla. Najednou vyrostl asi o metr a byl s náma v jedné výšce u stolu, mohl chňapat po věcech a hlavně viděl ven. Tam jsou ptáci, kteří lítají, psi běhají, sníh padá, občas někdo kolem oken projde - co víc si může takové mimino přát. A to nejlepší nakonec. Sedí naproti velkého bratra a tudíš na sebe můžou dělat blbiny.