Babi a děda

Přijeli, pobyli, pospali, pojedli, pohráli si s dětmi, nosili našeho cvalíka (což je na hranici lidských možností) a vůbec nám tu s nimi bylo prima.

Kryštůfek se vždycky nemůže dočkat a v ten velký den, kdy mají přijet, se už od rána ujiš´tuje, že opravdu přijedou, že už jsou na cestě.

"Už jsou u Omolouce? Už jedou? Já budu dávat pozor u dveží,jo? Já se schovám pod stůl a udělál baf a dedeček se lekne, jo?"

A toto poslouchám až do té doby, než opravdu přijedou.

Ondrášek se culí jako měsíček na hnoji a okamžitě zjistí, že tito lidé ho nenechají odloženého na zemi mezi hračkami, ale že jejich slabé povahy mu umožňují takřka nepřetržité nošení.
Kryštůfek má zase spoustu práce a musí dědečkovi a babičce ukázat všechny hračky a knížky a dévédéčka (za tenhle víkend viděli Dobu ledovou 3 asi třicetktát).

Vznikají nové rituály a postupy.
- ráno Kukinek musí dát kakao do hrnků a pomůže dědovi míchat
- denně spořádá dvě kila mandarinek (které mu naštěstí babička kupuje)
- po pěkně snězeném jídle následuje kinderčokoládka
- u babičky se neříká JO, ale ANO
- po obědě si jde s dědečkem odpočinout
- odpoledne se svačí Kostík

Momentálně si na další nemůžu vzpomenout, ale určitě to není všechno.

Každopádně to bylo prima. Děkujeme!

Sluníčko

Tak konečně vylezlo. Po několika dlouhých týdnech jsme už pomalu přestávali věřit, že tam někde je. Peťovy dalekohledy už pomalu zapadaly prachem a množily se depresivní pohledy na nebe následované povzdechem.
Včera situace vygradovala sněhovou bouří do které by psa nevyhnal (jenom Jáňa s Márou se rozhodli, že se spolu se svými dětmi projedou na běžkách - přežili)

Ale to už je pryč. Dneska svítilo krásně sluníčko. Tak jsme vyjeli na výlet. Peťa velmi inteligentně vymyslel cíl - hrad Sovinec. Hrad Kryštůfka zaujal a pátral po rytířích. Vybruslili jsme z toho tak, že rytíři v zimě spinkají.
Vytáhli jsme kočárek, boby, občerstvení a vyjeli jsme na krátkou, ale výživnou procházku.
Děti se unavily tak, že celou cestu domů spaly.
Bylo by logické, abych ukázala nějakou fotku, protože tam bylo opravdu nepopsaelně krásně. Ale žádná fotka nebude, protože jsme foťák nechali doma. Howgh!!!

Emilek

Umřel nám kocourek. I když si posledních pár let okupoval byt Peťovy mamky, tak stejně jsme s ním zažili spoustu věcí a vyždycky na něj budeme vzpomínat.

Jeho narození na začátku léta 1999 bych popsala spíš jako OBJEVENÍ,protože jeho údajná matka Justýna nejevila známky těhotenství a najednou se vedle ní objevilo anatomicky komické kotě a jedna jediná kapka krve. Dost nás to udivilo, ale potěšeně jsme si ten úkaz nechali a udělali mu pelíšek. Ale vzápětí zmizel!!!
Hledali jsme ho, Justýna byla klidná, tak jsme si říkali, že tak jak se objevilo, tak zmizelo. No nic. Ale po dvou týdnech ejhle - kotě bylo ve špajzu v malinké krabici.
Po ohledání jsme rozhodli, že to je kočička a dali jsme jí jméno Mánička.
Mánička rostla jako z vody a brzy začala vyčnívat mezi ostatními kočkami svou výraznou chlupatostí. Jak začala dospívat, začali jsme se bát o její poctivost - rozuměj možné následky - a přemýšleli jsme o kastrování. Naštěstí jenom přemýšleli, protože když jsem jednou Máničku chovala, tak jsem ucítila něco, co by kočička rozhodně mít neměla. Ano, naše kočička Mánička byla ve skutečnosti kocourek Emilek. Takže kastrace proběhla, ale jinak, než jsme původně mysleli.
Emilek se brzy stal naším vůdcem. Byl vždy přísný, ale spravedlivý. Nikdy nedělal nic, co by se mu nechtělo, jeho výrazné osobnostní rysy nejlépe vystihuje rčení:"Pes na povel zareaguje, kočka ho vezme na vědomí."
Naše povely sice na vědomí bral, ale málokdy na ně zareagoval.

Bylo to sice někdy náročné, ale nelituju ani minuty, co jsme s ním mohli strávit..

Oblíbená teta

Každý má někde oblíbenou tetu. Takovou, která nosí bombóny, půjčuje detektivky, takovou, ke které může jezdit na chalupu a prožít tam první dětské lásky.
Já takovou tetu mám. A i když se nevídáme moc často, tak na ni hodně myslím.

Milá teto, dneska máš hodně hodně kulaté narozeniny.

Chtěla bych ti popřát něco speciálního, ale kromě obligátního štěstí a zdraví mě nic moc nenapadá. Tak to zkusím jinak. K narozeninám tradičně patří pusa, kytka a dárek. Myslím, že to je chytřejší než jak to zní. Obecně bych řekla, že pusa znamená, že tě má někdo rád, kytka - je štěstí a dárek - ztělesnění všeho, co by sis přála.

Proto ti třesu pravicí a přeji ti hodně pus, kytek a dárků.
My s Peťou ti moc a moc gratulujeme a posíláme ti pusu, kytku a dárek prostřednictvím našich ratolestí. Snad ti udělají radost.

Beruška a semafor

Dneska si kluci rozbalili poslední dárečky, které k nám putovali dlouho předlouho až z Frenštátu, kde jsme měli být na Silvestra, což se kvůli našim chorůbkám nepovedlo. Každopádně tam v malém domečku na kraji města pod vánočním stromečkem zůstaly dva dárky. Jeden pro Ondráška a jeden pro Kryštůfka.
Cestou necestou se včera dostaly až k nám a dneska došlo k předání. Ondra byl bez sebe už z té mašličky, ale neradoval se z ní dlouho, protože mu Kryštof "pomohl" s rozbalováním a mašličku rozcupoval.
Vevnitř jsme našli krásné hračky, za které touto ccestou Ježíškovi moc děkujeme.
Ondra má úžasnou rozcapenou berušku, které se dají jíst nohy a Kryštůfek sadu dopravních značek s FUNKČNÍM semaforem. Takže jsme si potom sedli do pokojíčku , Ondra jedl berušku, já jsem přecházela s dinosaurem přes silnici a Kryštůfek čekal s autíčkem, až bude mít zelenou (zelená je jít, červená je stát, to si musím zapamatovat).





TAKŽE JEŽÍŠKU DĚKUJEME !!!!

Kalamita?

Hlavním tématem dneěních dnů podle sdělovacích prostředků je kalamita coby nepřítel. Zlá kalamita odřezává vesnice a města, lidem se komplikuje ne-li znemožňuje cesta autem a pořád ten sníh padá a padá.
My žijeme trochu jinak. Odřízlí jsme víceméně celoročně, komplikovaná cesta je pro nás výzvou (a když to fakt nejde, tak sedíme doma na zadku) a z padajícího sněhu máme radost.
Na naší samotě zažíváme tu opravdovou zimu, kdy sníh je opravdu bílý a kde si děti můžou postavit stabilního sněhuláka, iglů nebo soukromou bobovou dráhu.
Včera jel Peťa do města ,telefonoval mi a rozechvělým hlasem povídal o tom, jak jsou ty cesty krásně divoký, a že si bude moct zakrosit v závějích.
Kdysi mě tyhle řeči děsili, ale vím, že Peta je opatrný a často nezapadává. Na to máme jiného nejmenovaného experta (ahoj Pepíčku!).

Prostě paráda!!!

Roztrhat, počurat a spálit

Když je teď Kryštůfek doma ze školky, tak je na našich bedrech jedna velmi nepříjemná povinnost - dávat mu jíst. Možná to takhle nevyzní, ale já každé ráno s děsem sleduju, jak se ty protivný ručičky na hodinách blíží ke dvanáctce a já budu muset zase zavolat: "Oběd!!" a Kryštof se zeptá, co bude a když mu odpovím (cokoliv kromě párků a hranolek), tak prohodí: "Aha, to mě ale nebude chutnat."

A já už vím, co přijde - někdy to má lepší, jindy horší formu, ale vždycky to zahrnuje nekonečné opakování aby jedl, aby nemluvil a jedl, že to už opravdu není horký, tak už sakra jez, nemůžeš si to přisolit, podívej tatínek nad tebou vyhraje, zkus ho ještě porazit, dokud to nesníš, tak nebude televize, odpoledne nebudou žádný kokinka, tak už kruci jez........................................................

Dneska to mělo trošku horší formu, ale zaboha si nemůžu vzpomenout, jak k tomu došlo. Prostě situace gradovala a gradovala a pak to Peťa neunesl a Kryštofa pořádně zvrzal. Pokud je k vzteku pohled, jak se dítě vrtá v hrachové polévce, tak k infarktu vedoucí je pohled na usoplené vztekle brečící dítě vrtající se v hrachové polévce.

Nicméně z tatínka měl bobky, tak to statečně pojídal, ale aby nám to vítězství jentak nedaroval, tak se nás rozhodl trochu usměrnit. Jeho:"Ty se na mě nemůžeš koukat" je k pousmání, ale při konfliktu to pouze přilívá oleje do ohně. Takže poté, co jsem mu řekla n ěco povzbudivého a on mě usměrnil: "Ty na mě nemůžeš mluvit!" mu Peťa prostě vlepil facana, že takhle se s maminkou nemluví. V tu chvíli už Kryštof do sebe sunul kuře s rýží a to je ještě žalostnější pohled než ta hrachová kaše.

Potom už jsme se snažili "normálně" obědvat, což bylo docela těžký, protože se k big brotherovi přidal i Ondra a prostě NEBYL SPOKOJEN S POBYTEM.

Jenže najednou ejhle co to nevidím - Kukinek spapal celý oběd a ještě dřív než Peťa (asi při tom vzlykání vždycky spolkl větší porci?). A aby toho nebylo málo, k večeři dojedl zbytek oběda, plus tři placičky s lučinou. Takže hurá, už víme, jak na to.

Musíme ho rozbrečet a proplesknout a pak dostane hlad. Aneb, jak říkal Peťův učitel: "Roztrhat, počurat a spálit!"

O vaření a vůbec

Dneska jsem se rozhodla, že Kukinka vezmu jako parťáka na vaření. Sice je to pomalejší, ale je při tom spousta legrace. Dělali jsme francouzský brambory. Obětavě mi pomáhal, koupal brambory ve vodě, proplachoval a kupodivu ani nevytopil kuchyň. Legrace začala, když jsem vytáhla z ledničky točeňák a Kryštůfek se zeptal, co to je. Snažila jsem se mu podsunout, že je to páreček, ale synek rozhodl, že to je pindík (ale velikej, maminko). Tak jsme pindíka nakrájeli, osmažili, přidali do brambor... Nic z toho ho nepřekvapilo. Překvapený byl Peťa, když se dozvěděl, že na oběd budou brambory s pindíkem.





Když se Ondrášek prospal, šli jsme ho společně vzbudit a Kryštůfek zatoužil po své staré postýlce. Tak se tam nahečmal a i přes mírné protesty mladšího bratra tam setrval. Dokonce se tak vtělil do role mimina, že si aplikoval dudlík, i když už skoro dva měsíce je oddudlíkovaný.

Lyžování

Konečně nám počasí i zdravotní stav dovolili, že jsme mohli vyrazit oťukat nové lyžičky. Měla jsem z toho obyvy, protože Kukinek nerad prohrává, a když zjistí, že mu něco nejde, tak se radši zhroutí a nechá toho. No, málem to tak dopadlo, ale nějak jsme ho zvládli rozebrat.
Myslím, že jsme udělali velkej pokrok, když jsme dosáhli toho, že dokáže korzovat po parkovišti sám s lyžema na nohách a odstrkuje se hůlkama( to jsem přehnala - spíš se ohání hůlkama).
Nicméně po poledním spaní jsme měli docela problém ho probudit.

Porovnávání

Nemůžu se ubránit tomu, abych neporovnávala oba naše chlapečky. K tomu mi nahrává i to, že jsou narození jenom dva dny od sebe, takže si pamatuju, co už uměl Kryštůfek o vánocích a čekám, jestli to už i Ondra bude umět.

Na první pohled je vidět, že určité rozdíly tu jsou. Kryštof vážil v půl roce 6,70kg, kdežto Ondra nám narostl do úctyhodné váhy 8,50kg.

Pohybově jsou na tom celkem stejně. Kryštůfek byl pomalejší vzhledem ke své nemoci (opistotonus)a teprve postupně sse to dorovnalo tím, jak jsme s ním cvičili vojtovku. Ondrášek je naproti tomu jenom velkej lenoch, takže to vyjde nastejno.

Toto je ... a nebo ne, schválně, jestli jsou k rozpoznání.....

2010

To snad není možný, že už je rok 2010. Jasně si pamatuju, jak jsem si kdysi říkala, že až bude rok 2000, že mi bude 23 let. Připadalo mi to hrozně daleko, že pak budu už stará. A teď je mi ještě o deset víc a stará se necítím.

Včerejšek jsme strávili v klidu s Peťou a Ondráškem. Vyjeli jsme si nakoupit, abychom měli pochutiny na večer a pak jsme sledovali televizi a až šel Ondra spinkat, tak potom jsme zašli vedle k Jáně, kde byla docela velká sešlost a tam jsme strávili příjemný silvestrovský večer.

Teď jedu tak nějak v odpočinkovém modu, i když mě Peťa nechal ráno vyspat (ale když jsem se mu zmínila,že jak na Nový rok, tak po celý rok - neprojevil pražádné nadšení).
Byli jsme na procházce, ale jednak nebylo pěkné počasí a druhak jsem si zapomněla foťák doma, takže jsem nic nevyfotila.


Co si přát v novém roce? Hlavně zdraví a porozumění. Myslím, že to ostatní už nějak přijde samo.

A ještě jedna věc. Dnešním dnem jsem zahájila - no jak to říct - změněný jídelníček k dosažení nižší hmotnosti. Tak a je to venku. Tak dlouho jsem se k tomu odhodlávala a teď mě to dostihlo.